El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Úterý, 7.10.2014., 30. den: Muxía, 1. den
Tegnap jsem přicestoval coby poutník, zaplatil jsem za nocleh a vybral si jednou postel ve společné ložnici. Ode dneška tu však už budu zastávat funkci jednoho z hospitalerů. Ještě ve mně pracuje ta aktivita ranního vstávání a tak už v 7 chci vynést smetí a odnést lahve do selektivního odpadu. Rózsa se usmívá a říká mi: "Jen klid Petře, neunáhluj se. Času je dost, tady nikdo nespěchá, vše se děje pomalu a loudavě. A vůbec - španělé touto dobou ještě spí, nebudou mít z Tebe radost, když jim budeš pod okny řinčet rozbitými lahvemi." Dám ji za pravdu, skutečně jsem ještě velmi vzrušený. K tomu, abych nabral zdejší ritmus, musí uplynout určitě několik dní. Sednu si k dlouhému jídelnímu stolu, na jeho konci poblíž kuchyňskému koutu, uvařím si čaj a pak i kávu. Čas ubíhá velmi pomalu, skoro všichni poutníci ještě spí. Není odtud už kam jít dál, pro většinu z nich tu pouť končí. Pokud někdo vstane brzy, tak to může mít jen jeden důvod: vrací se ranním autobusem (6:30) zpět do Santiaga. Ani ti, co jdou dál pěšky do Fisterry nemají příliš naspěch.
Když jsem se připravoval na první Camino, tak jak v mnozích jiných, kdo se nespokojí cestou do Santiaga a chtějí pokračovat až sem k oceánu, i ve mně vyvstala otázka: Mám ze Santiaga jít nejdříve do Fisterry a odtamtud pak do Muxíe, nebo naopak? Četl jsem o tom blogy ale jednoznačnou odpověď v nich nenacházel, většina tvrdila, že to je jedno. Nakonec jsem se pro Muxíi, jakožto definitivní konec poutě rozhodl vlivem amerického filmu "The Way". A když jsem pak pouť podle toho dokončil, byl jsem si jist, že jsem se rozhodl dobře. Fisterra je hezké městečko, jsou s ním spojeny dva rituály patřící k zakončení poutě a to spálení některého kusu šatstva a vysedávání na skalách při západu slunce. Je to ale současně místo hemžící se turisty. Opravdový "Finis Terra", čili konec země je Muxíe. Kdo sem jednou zavítá, toho okouzlí natolik, že se sem chce zase vrátit. Už vloni jsem si Muxíi zamiloval a proto jsem se rozhodl, že tu letos strávím delší dobu. Současně mě už nějaký čas zajímalo, jaký je pohled na poutníky ze strany těch, kdo se o mne a o jiné doposud starali. A proto jsem ještě před cestou napsal Balázsovi, starostovi albergu Delfín o svém záměru, a ten byl vyslyšen. A teď jsem tady a netrpělivě čekám, abych tu službu mohl začít. :-)